O autorce

   Celý život ráda čtu a ráda poslouchám vyprávění životních příběhů. Důvod je zcela prostý. Zajímá mě, co lidé prožívají, co si myslí a jak bojují se svými problémy. V lidských příbězích pro sebe hledám poučení. Hledám cesty, které vedou k cíli. 

   Co je mým cílem? Prožít život tak, abych s ním byla spokojená. Abych se cítila dobře. Abych i v těch nejtěžších chvílích, kdy se cítím na dně, našla důvod a sílu zvednout se a jít dál. 

   Všimli jste si, že ve své podstatě hledáme všíchni to samé? Dobré vztahy, lásku, spokojenost, život, který nás těší, který stojí za to žít. Někteří z nás ale nenajdou odvahu prožít svůj sen a raději vyhoví přáním a požadavkům jiných lidí. Řeknou si: "Co by tomu řekli lidé (rodiče, sousedi, známí....)? To si nemůžu dovolit...!"  a odevzdají rozhodování o svém životě do rukou někoho jiného... 

   Co se stane pak? Pak nežijí šťastně. Nemůžou. Nejsou spokojení, protože nežijí svůj příběh, ale cizí. A někde hluboko uvnitř zavřou sami sebe to třinácté komnaty. Stráví svůj život v hořkém pocitu křivdy a nespokojenosti, ze které v slabých chvílích viní druhé. Jenže ti druzí za nic z toho nemůžou. To my se dobrovolně vzdali vlády nad svým životem. To my si našli důvod, proč to máme udělat... 

   Vím o čem mluvím. I já se snažila vyhovět cizím představám o tom, jak bych měla žít. Snažila jsem se dělat, co se ode mne čeká, chovat se tak, jak se ode mne žádá. Ale ať jsem se snažila sebevíc - nepřineslo mi to pocit štěstí. A lidé, kvůli kterým jsem to dělala, se mnou stejně nebyli dost spokojení. Pokaždé, když jsem se snažila jejim vyhovět, našli nějakou chybu nebo nedostatek a chtěli, abych je poslouchala ještě mnohem víc. 

   Začala jsem se ptát sama sebe - k čemu je tahle snaha dobrá, když nevede ke spokojenosti? A tak jsem sebrala odvahu a převzala zodpovědnost sama za sebe. Naučila jsem se říkat: "Ne, to neudělám..." a "Děkuju za váš názor, rozhodnu o sobě sama a udělám to po svém." Přestala jsem se snažit vyplnit přání druhých a začala hledat ta svá...

    Tohle moje rozhodnutí ovšem není žádným převratným objevem. Fakt, že převzetí vlastní zodpovědnosti za svůj život je tím nejdůležitějším rozhodnutím  každého z nás, je lidstvu známý už tisíce let. Píše se o něm v tisících a tisících knih, točí se o něm filmy... Rozhodnutí se být sám sebou se odehrává v životech mnoha lidí dnes a denně. A snad nejtěžším krokem  je přiznat si, že nám ve skutečnosti nic nebrání, tuhle volbu přijmout. Jen my sami...

Jak psaní Příběhu začalo

    Přibližně před rokem  jsem se rozhodla, že chci být spisovatelkou. Tohle  přání pobavilo celou moji rodinu, a stalo se terčem řady vtípků, ale mě samotnou docela překvapilo. Už několikrát v životě mě  napadlo, že bych mohla napsat knihu, ale nikdy jsem si na psaní neudělala čas. Říkala jsem si, že to musí z mnoha  důvodů počkat - že se k tomu dostanu někdy jindy, později, až se to víc hodí, až  zbude čas a odložila jsem ten nápad k ledu, kvůli věcem, které jsem pokládala v tu chvíli za rozumnější a potřebnější. Ale před rokem jsem začala okamžitě psát. 

   Od první chvíle jsem měla jasnou představu o tom, co a jak chci napsat. Příběh byl v mých představách hotový od prvního okamžiku, zbývala jen mravenčí práce - písmeno za písmenem, slovo za slovem...                                   

    Od prvního  řádku  na  papíře jsem se do psaní  zamilovala. Každý den  jsem netrpělivě čekala, až se konečně moje rodina rozprchne do světa a pak psala a psala, nevnímala čas a užívala si ten báječný pocit - jen já a moje fantazie... vzrušující příležitost stvořit vlastní svět. Při psaní se cítím dokonale šťastná. 

   Ne, psaní mi nejde vždy lehce. Někdy trvá dost dlouho, než jsem s výsledkem mojí práce spokojená. Nevadí mi to, protože už jsem pochopila, že tohle k životu patří a pak - pocit, že dělám to, co miluju, je k nezaplacení. 


    Po pár napsaných stránkách jsem se sama sebe začala ptát, co od psaní očekávám. Věřila jsem, že knihu napsat dokážu - mám dostatečnou slovní zásobu, mám představu, co chci napsat, a mám chuť knihu dotáhnout až do konce. Jestli ale dokážu napsat dobrou knihu, to podle mne předem nelze nikdy odhadnout. Nezbývá, než zkusit štěstí...

   Co je pro mne dobrá kniha? Kniha, která mě baví, kterou čtu tak, že nevnímám svět, kniha, u které si před koncem říkám - škoda, že to není delší - chtěla bych číst dál a dál... Kniha, která mě  rozesměje nebo rozpláče kniha, která se mne něčím osobně dotkne, kniha, v které najdu kousek sebe, taková, v které se poznám, ta, v níž najdu něco, co mě popostrčí dál, v tom, s čím si zatím nevím rady... Takovou knihu jsem chtěla napsat.

    Hotový rukopis jsem rozdala přibližně padesáti lidem. Své rodině, přátelům i naprosto cizím lidem. Požádala jsem je, aby si Příběh přečetli a řekli mi, jak se jim líbí. Názory se pochopitelně lišili:                        Několik lidí mi s rozpaky přiznalo, že knihu nepřečetli, protože je nebavila.                                                        Jiní byli nadšení první polovinou a zbytek už je tolik nenadchl.                                                                              Další se naopak těžce pročetli první polovinou, než pro ně kniha dostala zajímavý spád.                            Přibližně polovina mých dobrovolných čtenářů přečetla knihu jedním dechem.                                              Několik přítelkyň tvrdí, že podle nich má kniha jedinou vadu - není delší. Prý by chtěly číst ještě dál.      Dva muži mi řekli, že knihu zatím nepřečetli, protože jejich manželky jim ji vzaly hned jakmile dorazila    poštou, přečetly ji v rekordním čase - zatímco jejich rodiny trpěly o studených večeřích - a hned po        přečtení Příběh půjčily svým přítelkyním.                                                                                                                      Jeden z mužů si po přečtení Příběhu pořídil průkazku do veřejné knihovny - prý dostal chuť číst.               Několik žen mi nadšeně tvrdilo, že kniha je přímo o nich.                                                                                          Několik žen mi vynadalo, že kniha je přímo o nich! To, co si v ní přečetly se jich prý dotklo natolik, že se    rozhodly změnit svůj život zásadním způsobem. K lepšímu...                                                                                  Pár lidí mě ujistilo, že moje kniha je naprostá blbina - takhle to podle nich v životě nechodí... A styl prý taky nestojí za nic. 

   Musím přiznat, že s výsledkem kritiky jsem naprosto spokojená. Napsat knihu, která se bude líbit úplně všem pokládám za nesplnitelný úkol. A to, co jsem si v nejdivočejších snech přála - aby se moje kniha NĚKOMU kromě mne líbila tak moc, aby ji četl jedním dechem a přál si, aby ještě dlouho neskončila - se mi splnilo. Neumím si představit, co víc by si pisálek mohl přát...

O čem právě teď sním?

   O tom, že vydám tuhle knihu? Ne. Můj sen je  napsat tolik knih, kolik jich jen v životě napsat stihnu. A ty, o kterých budu přesvědčená, že za to stojí, všechny vydat. Sním o tom, že jich budou desítky. Příběh je jen první v řadě...